Po lávce tvého nártu přejdu nejsnáz pláče pout, na stéble tvého zápěstí mohu dál i v bouři plout. Jen v hořkomléčné dráze tvých vlasů chtěl bych spát a máš-li vést mě k zkáze, tak já ji příjmu rád. A stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas, každý záhyb tvůj i vlas já znám. A kdyby náhle blesk tu sjel, srdce spálil na uhel, tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám. Jak terče střelnic na poutích, jsou ta souhvězdí tvých pih a máš tak svůdná zákoutí jež neznat byl by hřích. V tvých nástrahách jak v Séně se topím dál a dál a znám tě stále méně a já bych rád Tě znal. A stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas, každý záhyb tvůj i vlas já znám. A kdyby náhle blesk tu sjel, srdce spálil na uhel, tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám. Ač ráno sám jsem v dálce, ta hořkost má je táž, na mráčky píšu palcem co dávno, dávno znáš. Že stokrát chválím čas, kdy vcházím do tvých řas, každý záhyb tvůj i vlas já znám. A kdyby náhle blesk tu sjel, srdce spálil na uhel, tak byl bych šťasten, že jsem lásku měl a mám.